Salvy a fanfáry i docela tiché vyznání v Rudolfinu
Slavnostní koncert společného orchestru žáků ZUŠ a České filharmonie. Účast Štěpána Josefa Poláška ze třídy Jakuba Kupčíka slovy Evy Poláškové.
Každá cesta začíná prvním krokem a ta Štěpánova začala před rokem dotazem, zda by nechtěl zkusit štěstí v orchestru České filharmonie a žáků ZUŠ. Moc jsme se nerozmýšleli, taková příležitost se naskytne žákům Moravskoslezského kraje jednou za 3 roky. S pokorou jsme si říkali, zda to není nad jeho schopnosti. Přece jen ČF. A Rudolfinum k tomu. Nicméně jednoho dne přišel radostný email z ředitelství, že Štěpána do orchestru nominovali. Pak už se rozjel vlak událostí a příprav, který včera s velkým hukotem a za hlasitého zvuku salv a fanfár dojel až do cílové stanice.
Mnoho měsíců usilovné přípravy, víkendových i týdenních soustředění s filharmoniky, dirigenty a kolegy – žáky. Už úvodní říjnové setkání s panem dirigentem Petrem Altrichtrem dávalo tušit, že to bude velkolepý zážitek plný hlubokého prožívání hudby. Protože to je pro P. Altrichtera určující – vlastní niterný prožitek z hudebního díla a nakažlivý přenos na všechny členy orchestru. Na závěrečném koncertu byla jeho radost ze studentů, společného díla a hluboká pokora doslova hmatatelná. Dokonce, když mu studenti zahráli jako překvapení narozeninovou píseň k jeho nedávnému jubileu, snažil se i toto „zamést pod koberec“ a svést řeč jinam, aby nezastínil samotný koncert. Nepodařilo se 😀 a byla předána jak přání, tak i dárky. Neboť i to, a zejména to, patřilo k projektu: lidské a hudební sdílení. Organizátoři z produkce ČF trvali na tom, aby se všichni frekventanti potkávali a na závěrečném soustředění spolu všichni bydleli v Hotelu Meda v Dejvicích, a to dokonce i ti pražští. Právě setkávání, společné zážitky mezi žáky i učiteli a následné vazby tvořily gró projektu. Štěpánovi nebližší kolegové z bicí sekce – ze Zlína a z Domažlic – vytvořili od první chvíle „realizační skupinu“, která nechyběla u žádné podstatné události a výletu. Jako nejtěžší z celého hudebního projektu se nakonec ukázalo zahnat je v noci do postelí.
Nicméně to hlavní, tedy koncertní den 7. června a dopolední veřejná generálka, byly opravdu vydařené. Program, na němž zazněla díla A. Dvořáka, J. Sibelia, J. Haydna, I. Krejčího a F. von Suppé, vybral sám pan dirigent P. Altrichter. Pro nedělního diváka/posluchače byl připraven vysoce kompaktní program, kde skoro nespadla nota pod pult. My, kteří jsme sledovali průběh zkoušek od samého začátku – tedy od listopadu – jsme přihlíželi té zvláštní magii, když se orchestr sehrává, když se rodí hudba. A progres byl za těch několik měsíců obrovský. Nejen v technice, kterou žáci konzultovali s filharmoniky, kteří se jim velmi obětavě věnovali, ale v té neviditelné synergii, která se nedá vynutit a naplánovat. Jak všichni věděli, kdy je skladba pro někoho náročná a je třeba mu fandit nebo ho povzbudit, kdy se to podařilo té které sekci nebo kdy sólista vystřihl parádní kadenci – tedy nikdo neklimbal, ale soustředěně a účastně byl. V daný okamžik na daném místě. Tolik vzácná věc v dnešní realitě rozstřelené levným dopaminem.
Ještě stále zpracováváme bezprostřední zážitky ze závěrečného soustředění a koncertu, ale s poděkováním nebudeme otálet – tedy jmenovitě naší škole a paní ředitelce za Štěpánovu nominaci a podporu, kolegovi J. Kupčíkovi za přípravu, za Českou filharmonii především panu P. Polívkovi za odborné vedení v rámci sekce bicích nástrojů a v orchestru, realizačnímu týmu ČF a AZUŠ ČR – E. Kubíkové, I. Záhorské, D. Dvořáčkové, P. Kadlecovi, P. Vališovi a P. Sapákovi za precizní organizaci a technické zajištění, kolegům z Domažlic a ze Zlína – K. Jindřichovi a V. Škrabalovi a jejich žákům Kubovi a Tomovi, bez nichž by byl zážitek poloviční a v neposlední řadě všem kamarádům a rodině, kteří nás povzbuzovali a fandili nám – třeba ve 4 ráno v mrazu u vlaku nebo na nedělním koncertě v Rudolfinu a všude jinde.
Zanedlouho se budete moci i vy přenést do Rudolfina prostřednictvím záznamu, který zveřejní ČF na svém youtubovém kanálu.
Nyní dojel už i ten vlak zpáteční a my se vracíme do reality všedních dní, ale tu vnitřní radost a lesk si poneseme ještě dlouho s sebou.
Eva Polášková
